Je s podivem, jaká je hokej navzdory úspěchům ve Slovinsku popelka mezi sporty. A to i přesto, že domácí hokejoví fandové tvrdí, že je to jediný slovinský tradiční týmový sport. Jejich slova potvrzuje i fakt, že v časech Jugoslávie se reprezentace skládala téměř výhradně ze Slovinců. Nicméně pak sedíte na nabité tribuně a byť se sami máte za sportovní analfabety, nestačíte se divit komentářům z okolí: "Dobře hrajou, tak proč se pořád mění?" A když druhý den zavedete ve společnosti řeč na domácí sportovní úspěchy, tak se vás zeptají, jestli myslíte ty mladé házenkářky nebo mužskou evropskou volejbalovou ligu ("Ale ta se přece nehrála včera, ne?"). Z té kaše vás nakonec vytáhne známý se slovy "On je z Česka, tak sleduje hokej."
"Aha, hokej. Tak naši vyhráli? No to je dobře, nebo ne?" dostane se vám odpovědi ze strany uznávaného sportovního fandy. "Víte, já to moc nesleduju, na mne je hokej příliš hrubý, raději mám vodní pólo..."

Hokej pod Alpami

Slovinský hokej snese srovnání s rakouským. Jak na klubové úrovni, tak v reprezentaci, která posledních pár let putuje mezi elitou a první divizí.  Na začátku devadesátých let začínala úplně od píky ve skupině C a tehdy také reprezentanti prišli ke svému symbolu - rysovi, který také jako jediná reprezentace nosí na prsou místo státního znaku. Klubová image neudiví, když si uvědomíte, že necelé dva miliony obyvatel Slovinska představují ve srovnání s největšími hokejovými zeměmi nejspíš slušnou základnu pro prosperující klub.

Na druhou stranu je hokejová reprezentace mezi slovinskými jedina oděná ve státní barvy (jasně - modrá, rudá, bílá - jsou to Slovani), ostatní sportovci, od lyžařů k fotbalistům, mají raději kombinaci zelené a modré. Mimochodem zrovna úspěchy fotbalistů na minulém mistrovství světa povzbudily věčně živou veřejnou rozpravu o nových státních symbolech a jejich barvách, jimž by prý slušela právě zeleno-modrá kombinace. 

Právě údaj o počtu obyvatel a také skutečnost, že hokej patří na žebříčku popularity (tudíž i sponzorské podpory, členské základny atd.) až někam na desáté místo za kopanou, košíkovou, lyžování nebo již zmiňovanou házenou, ukáže  slovinský hokej a jeho stav v pravém světle - jako hotový úspěch. Dokonce i ti Rakušané, dej jim pánbu věčné zdraví, se mohou jít schovat, když z mnohem větším zázemím dlouhodobě dosahují stejného zájmu své veřejnosti (byli jsme někdy na mistrovství světa ve Vídni? A taky jste měli problém najít stadion či co to bylo?) a na reprezentační úrovni zhruba stejné výsledky.

Dva kluby stačí

Srovnání s Rakouskem je na klubové úrovni možné doslova - v rámci původně rakouské první ligy, dnes mezinárodní EBEL, v níž participují (téměř jediné) dva slovinské kluby Olimpija Ljubljana a Acroni Jesenice. "Zelení draci" a "Rudí hutníci" z Jesenic představují základ místního hokeje, a třeba boj o titul mistra republiky představuje každoročně série zápasů mezi nimi, pojmenované "Věčné derby". V praxi to vypadá asi tak, jako by v českém fotbale desítky let za sebou hrály finále Sparta-Slavie. Nuda? Možná, ale aspoň se nemusíme trápit tím, proč bylo potřeba střídat, když hráli tak dobře.

 

Úspěch v Aréně Stožice

Přesto se zdá, že je nová generace slovinských hokejistů dost početná i talentovaná. Stále více jich hraje v cizině, hlavně v evropských klubech (v české lize jsme loni videli dva Slovince) a domů se vracejí jako sebevědomí hráči, z nichž trenér Matjaž Kopitar (jeho syn úspěšně hraje za LA Kings), sám bývalý "Hutník" dokáže ukout ryzí Rysy. Svůj potenciál dokázali už loni v Bratislavě, kdy dali zabrat jak domácím na úvodním setkaní, tak i ruské sborné. Přesto se v duchu tradice společně s rakouskou reprezentací vrátili do první divize, v níž si letos v Lublani vybojovali postup zpět do slupiny A.

Mistrovství to bylo přelomové z vícero pohledů. Obešlo se bez finanční pomoci státu, díky účasti Rakouska a Maďarska mělo nejvíc návštěvníků z ciziny, a Slovinci jej zakončili s premiantským skóre - Rysi vyhráli všechny své zápasy. K úspěchu možná pomohla i nová sportovní hala v lublaňských Stožicích. U té se sice původně s ledem nepočítalo (Na co by potřebovali baskebalisté led, prosím vás? Cože? Hokej? To ne, rozbít si to tady nenecháme...), ale řešení se našlo a led byl i přes počáteční potíže s podlahovým topením - technickému personálu nebylo jasné, proč nezamrzá. Když zjistili příčinu a chtěli jej vypnout, musel se hlavní organizátor zaručit, že ani hráčům ani divákům nebude zima. 

Chlad ovšem nehrozil, protože desetitisicová Aréna Stožice byla od prvního utkání domácího týmu plná, k čemuž možná dopomohla i masivní reklamní kampaň "Ukaž své srce". TV přenosy sice zajišťovala soukromá Šport TV a na hlavních TV kanálech mistrovství věnovali dohromady pár minut denně, takže z pohledu nejmasovějšího média hokej popelkou zůstal.

Nicméně návrat mezi elitu se podařil, dost možná se s Rysy příští rok utkají jak čeští reprezentanti, tak i fanoušci s pokřikem "Kdo neskáče, není...", na nějž si Slovinci činí výhradní právo. Postiženi ztrátou paměti nad heslem "Que non salta, Milanese" nám budou tvrdit, že je jejich a že jsme jim ho ukradli. A i kdyby, první hokejová výzbroj  zase přišla do Slovinska v roce 1929 právě z Československa.