Naštěstí nejsme na večírku ani u rodinného nedělního oběda a bavit se nebudeme ani o holkách, ani o pivu, natožpak o sportu. Souhlasím, jsou to věci, které na mnoha osobních žebřících národní hrdosti bodují vysoko, ale přiznejme si - své holky, své pivo a svůj sport mají za nejlepší všechny národy světa, včetně Slovinska. A taky pojďme vynechat obskurní pojem "národ" - slyšeli jste někdy o britském národě? A přece je to Británie, na co jsou její obyvatelé hrdí. Na co tedy mohou být obyvatelé Česka hrdí ve srovnání se Slovinci?
Zní to jako klišé, ale česká státnost se všemi svými historickými vzpony i pády představuje fenomén, který Slovinci bytostně postrádají. Soubor dříve či později minulých událostí, které díky jasně danému území českých zemí můžete vzít jako jejich obyvatel za své nehledě na to, jestli se cítíte být více Keltem, Germánem, Slovanem nebo Židem.
S tím souvisí také pragmatismus a ironická sebereflexe v pohledu na dějepis, která umožňuje "národu" přežít, především samému se sebou a se svými chybami (možná to nesouvisí, ale Slovinci patří ke světové špičce v disciplíně sebevražd). Rozdíl je podobný vtipu, kde se na chorvatské pláži baví slovinský a český důchodce o tom, co dělali za druhé světové války. Slovinec popisuje přepadání skladu zbraní, diverze a souboje partizánů s okupanty. Český důchodce jen smutně pokývá hlavou a toužebně vydechne: "To jste měli dobrý, to všechno u nás bylo zakázané..."
Můžeme na to být hrdí? To nevím. Ale rozhodně se umíme na svůj účet a účet svých předků bavit bez patosu a nepříjemných důsledků. Dokážete si představit rozdělení Československa, kdybychom se tenkrát brali vážně?
