Slavné májové dny se v zemi na jižní straně Alp omezují pouze na Svátek práce, ovšem na tom si dají místní záležet a oslavují jej s posvěcením státu hned dvakrát – 1. a pro jistotu ještě 2. května, byť se v duchu hesla „svátek oslavíme prací“ objevují snahy zrušit živé dědictví socialistické Jugoslávie stejně, jako tomu bylo u předloňského zrušení 2. ledna jakožto pracovního volna po důkladných oslavách Nového roku.
Ne že by Slovinci na konec války zapomněli. Organizace bojovníků národně osvobozeneckého boje organizuje každoročně v prvním květnovém týdnu pochod kolem Lublaně po stopě ostnatých drátů, jimiž bývalo okupované hlavní město obehnáno, a takřka povinně se jej účastní i školy a školky. Při tom se připomíná vítězství partyzánů nad okupanty, ale akt bezpodmínečné kapitulace, kvetoucí jabloně a hořící Reichstag jsou místní realitě značně vzdáleny.
Rozhodně se porážka nejprve Italů a později Němců nespojuje s 8. květnem. Když vám například, čistě teoreticky, klient vypoví smlouvu zrovna na tento den a vy si povzdechnete, že to je tedy pěkný Den vítězství, dostane se vám napomenutí, abyste nebyli tak sarkastičtí. A že je potřeba něco dělat, vždyť je přece čtvrtek, leháro si dáme až zítra…
Takže Slovinci na Den vítězství pracují. Tedy ti, kteří ještě mají po několika letech recese práci. Třeba prezident Pahor se místo desetihodinového bruslení nebo čištění kopaček fotbalové reprezentace radil s ústavními právníky, kdy bude možné vypsat již třetí mimořádné volby za poslední zhruba tři roky. Právník lídra opozice a bývalého premiéra se sešel s médii, aby jim řekl, že pravomocné odsouzení svého klienta za korupci při nákupu pandurů, pardon patrií, od soudu určitě neobdržel. Čerstvě bývalá premiérka Alenka vykonávala běžnou agendu a možná nakonec i brnkla kamarádce Angele do Berlína, aby jí řekla, jak jí to po té zeleninové dietě sekne, a poptala se, jak se to udělá, že jeden projede válku na celé čáře a nakonec slaví výhru.
Kdo ví, třeba zase jednou přijdou Dny vítězství na řadu i ve Slovinsku.
